Našla jsem ji na smetišti mezi vysokými kopřivami a harampádím. Bylo jí asi deset dnů a protože neuměla sama jíst ani čůrat, převzala jsem roli maminky. Krmili jsme jí ze stříkačky náhražkou kočičího mléka a masírovali bříško dětským olejíčkem, aby se vyprázdnila. Peggy nám dělala samou radost. Krásně rostla a byla z ní kočička s delší šedou srstí.

  Brala nás za rodiče. Když byla větší, přišla vždycky k nám, zakousla se do trička a žužlala ho jako cecík. Pokaždé u toho hlasitě vrněla a byla strašně spokojená a my jsme se potom museli jít převléct, protože jsme byli celí ocucaní. Pravidelně nás doprovázela na procházkách se psy, chodila s námi po lese a nikdy se od nás nevzdálila. Lidé se nám smáli, že nás doprovází kočka. Jednou se nám při procházce stalo, že Peggy napadla psa který na nás štěkal. Postavila se proti němu a nafackovala mu, pes i pán z toho byli v šoku. Nebyl to žádný ratlík, ale boxer. Neměla moc ráda cizí lidi na ty vrčela a prskala, byla spíše jako pes.

  Najdenou nám dospěla a narodila se jí dvě krásná koťátka. Hnědý mourek Klovis a černošedá kočička Meggi. Když byly koťatům tři měsíce, čekala už další. Nastal tu problém co s nimi. Po dohodě s veterinářem nám byla doporučena ihned kastrace. Strašně jsem se o ní bála a ptala jsem se jestli se jí nemůže něco stát. Byla jsem ujištěna, že bude v pořádku. Kdyby se to tak dalo vzít zpátky. Bylo to hrozné, nechtěla bych to už zažít. Peggy po operaci vůbec nečůrala a nejedla. Tak jsme jeli okamžitě na veterinu,tam mě ujišťovali že jí nic není že simuluje. Tři dny jsme jezdili na veterinu, kde dostala výživu a injekci podporující čůrání. Po třech dnech vzdala svůj boj o život. Přišla k nám do postele mezi nás a v noci umřela.