Protože jsem se zbláznila do jorkšírů, pořídili jsme Andíkovi kamaráda. Jeli jsme pro něj do hřebčína v Písku. Vybrali jsme většího pejska, který měl už jako 7 týdenní 1,5 kg. Chtěli jsme aby byl velikostně k Andíkovi. Dali jsme mu jméno Monty. Ze začátku byl Andy hodně zlý. Pořád jenom vrčel (a to dost zle, nemohli jsme je vůbec nechat spolu), nechtěl ke mně vůbec přijít a když jsem ho chtěla pohladit, tak uhnul (cítil ze mě Montyho). Dokonce se odstěhoval z naší ložnice do vedlejšího pokoje. Manžel nadával že mi to říkal že si Andy nezvykne, ale já doufala že z nich budou kamarádi, ale chce to čas. Hodně jsem se Andymu věnovala, aby pochopil že ho mám pořád stejně ráda. Ale on byl na něj pořád zlý a Montík si s ním chtěl pořád hrát. Asi po měsíci jsme jeli na víkend pryč a brali jsme jorky sebou. První den na Montíka přestal vrčet a druhý den si spolu začali hrát. Možná to bylo tím, že jsme změnili prostředí.

  Od té doby jsou velcí kamarádi. Andík už vůbec na Montíka nevrčí. Někdy se sama divím, protože Monty ho tahá za culík a pořád ho kouše. Dokonce Andy na Montyho sám doráží, aby si s ním hrál. Tak jsem strašně ráda že si ti dva spolu rozumí a že má Andík konečně kamaráda. Monty je daleko větší rošťák než byl Andík (ten byl vzorné štěňátko ). Například tento týden, když jsme přijeli z práce domů, měl Monty nacpané břicho k prasknutí. Nemohl ani pořádně chodit, marně jsem přemýšlela co mohl sníst, měla jsem o něj strach. Zato Montík se tvářil spokojeně a pořád si chtěl hrát. Druhý den jsem ho načapala jak z gauče si v klídku skočil na stůl a ze stolu skočil na kočičí prolejzku, kde mají kočky suchary a klidně se šel obsloužit. Ze stolu na prolejzku je to aspoň půl metru, koho by napadlo že 4 měsíční štěně tam skočí. Andíka by tohle nenapadlo a to je taky pěkně žravej. Takže jsem hned přestavěla nábytek. Jsem zvědavá jak nám Montík vyroste, je nám to vcelku jedno, hlavně aby byl zdravý. Barvu srsti bude mít o dost světlejší než Andy, to už je vidět teď.