Asi měsíc po smrti Pegginky jsme málem přišli o Meggie. Zlomila si spodní čelist. Bohužel tak nešikovně, že se s tím nedalo nic dělat. Z pusinky jí po straně koukala kost, kterou jí odstřhli a ať ji zkusíme z toho dostat. Dali nám týden, pak že jí budou muset utratit. Vodu jsem jí podávala ze stříkačky, ale jídlo nechtěla. Až pátý den snědla kolegyni šunku z chlebíčku. A já věděla že máme vyhráno. Po čase se jí to krásně zahojilo, dokonce mohla jíst i suchary.

  Když jí byl rok, čekala koťátka a já se těšila jestli náhodou nebude mít šedivou kočičku jako byla Peggy. Narodila se čtyři koťata dvě černošedý a dvě šedý. Tři kocouři a jedna kočička, která byla šedivá. A tak jsme měli novou Peggy. Byla starostlivá máma, pořád koťata přenášela. Jednou nám je nastěhovala do šuplíku s ponožkami, který jsem nechala otevřený. A bylo zase přede mnou se rozhodnout, jestli jí necháme vykastrovat. Nakonec jsme jí nechali vykastrovat u jiného doktora. Celou noc jsem jí hlídala a nespala jsem. Meggie byla v pořádku a druhý den už krásně papala. Byla můj mazlíček, byla úplně jiná než ostatní.

  V jejich třech letech jí zakousl cizí pes. Mám teď strašný strach i o ty ostatní. Spousta lidí nemá ráda kočky a své psi navádějí, aby kočky honily. Nevím proč to dělají, vždyť kočky jsou tak krásna a citlivá stvoření.